Některé filmy to mají s hledáním diváků těžké už od samého počátku svého natáčení a John Carter je toho ideálním příkladem. Místo dlouho plánované Rkové řežby za pár šupů od béčkařského úchyla Roberta Rodrigueze, najednou začal vznikat film za ŠÍLENÉ peníze v Disneyho produkci od průměrně neschopného Pixarovského režiséra… přitom natáčený podle prehistorické a zoufale zastaralé sci-fi knížky, kterou nezná nikdo krom übergeeků a starců s osmi křížky na krku.
Už tehdy mohlo někomu dojít, že takhle to asi nepůjde a že budou muset do kotle přihodit i něco čím zaujmout davy diváků – když už ne ty dospělé (protože ty Disney odpuzuje jako Raid komáry), tak alespoň ty mladší, dětské. A tak přihodili… všechno, co viděli někde jinde.
Jenže dnes má i desetileté dítě novodobé Star Wars, Avatara, Hvězdnou bránu a další podobné blockbustery nakoukané horem dolem… a John Carter přitom vypadá jen jako jejich těžká vykrádačka. A to ne jen příběhem, což by bylo z části i logické, vzhledem k inspirativnosti originální knihy pro filmaře zmíněných filmů, ale přímo celými konkrétním způsobem natočenými scénami, záběry, stylem, vedlejšími postavami… Jede se zkrátka čistě přes kopírák, jen tady je všechno mnohem víc cheesy a lame (vhodný český ekvivalent mě právě nenapadá, snad jen „je to dementnější“).
Předně výprava, která tu lavíruje mezi draze vypadajícími trikovými záběry (největší výhoda filmu, nepřekvapivě, jakkoli jsou ty záběry často silně deja vu) a konverzačními scénami v tragických plastově působících kostýmech (omlouvám se Avengers a Thorovi za to, že jsem o nich řekl, že občas vypadají jako Flash Gordon – TOHLE vypadá jako Flash Gordon).
Při nich se většinou řeší příběh, který tu naštěstí v základu celkem funguje, ale je tak přehuštěný, že při dané délce filmu nutně vyvolává dojem hloupého guláše – ve kterém jakýkoli charakter ani nemá šanci vymanit se ze stadia superploché figurky a který existuje vlastně jen proto, aby byl motiv pro další trikovou scénu. Zcela vážně, během hodiny a půl filmu je tu odvyprávěno víc věcí, než ve třech dílech Star Wars (a nebo v osmi dílech Avatara) a nic z toho přitom diváka nijak zvlášť nezajímá, ani není nijak propracované a promyšlené. Zbylou třičtvrtě hodinu pak zabírají scény ze Země, které jsou z prvé části zbytečné a nudné, z druhé části nechutně rušivé (aneb jak zabít potenciálně nejlepší akční scénu filmu snadno a rychle), a z třetí části ke konci vyrábějí alespoň jakous takous, ne příliš smysluplnou, pointu.
Nicméně kritizovat zrovna u ní nedostatek smysluplnosti už nemá moc velký význam, když se logika fikčního světa filmu odebírá do věčných lovišť už při úvodním předvádění superschopností hlavního hrdiny. Ten má očividně těžit z faktu že je nenavyklý na nízkou Marsovskou gravitaci (která je desetinová oproti Zemské) a tudíž bez problémů skáče na půlkilometrové vzdálenosti (protože skákat 50 metrů přece na Zemi umí každý), dokáže zabíjet ranou pěstí a jednomužně rozmašlí celou armádu čtyřrukých mimozemšťanů… ale zároveň je většinu filmu za těžkou lamu, která je pořád někde v zajetí, a všechno zachraňují mnohem užitečnější vedlejší postavy okolo.
Ty se občas snaží zachraňovat navíc rovnou celý film několika málo vtipnými replikami a sem tam i jistou dávkou nadhledu, takže hlavně díky nim (a díky některým trikovým scénám) není film úplně nudný, ale pocitu naprosté prázdnoty a ztraceného času po jeho shlédnutí nezbaví. Hřeje mne u srdce jen to, že stejnou prázdnotu teď cítí i Disneyovští producenti ve svých peněženkách, protože film se v kinech projevil jako neobyčejně velký finanční průser, pravděpodobně ten největší z celého letošního roku.
Což doufejme znamená, že se dvojkou by se počítat nemělo, a že režisér Andrew Stanton bude do konce života kopat kanály. Ale kdo ví…