S vesmírnými „realistickými“ sci-fi se letošní rok přímo roztrhl pytel – mezi velkorozpočtovými filmy samozřejmě září Cuaronovo opulentní Gravity, hodně živě ale bylo i mezi vysloveně low budget snímky – z Británie přišel zombie horor Last Days on Mars, a z ameriky ještě levnější Europa Report.
Ten stál pouhých deset milionů dolarů (Gravity víc než $100), jeho záběr je přitom ale mnohem „rozmáchlejší“. Pro astronauty v něm je pobyt na oběžné dráze Země jen začátek cesty – míří totiž jak patrno podle názvu na Europu, měsíc Jupitera, aby prozkoumali možnost mimozemského života ve vodě pod jeho ledovou krustou.
Po vzoru Star Trekovského „To boldly go where no man has gone before“ je pak film provází zkoumáním neznámého a potýkáním se s nepředvídatelnými nehodami daleko za hranicemi dosavadního lidského dosahu, a to celé podává ve stylu „found footage“, průmyslových kamer umístěných v lodi a přenášejících obraz na zem. Kupodivu ale ne zcela chronologicky, protože nejen že je záznam občas přerušován komentáři vědců ze Země, ale i samotný příběh je z části vyprávěný na přeskáčku – což sice zvyšuje napětí díky nevědomosti „co se na misi pokazilo“, ale stejně jde o matení v jen nepříliš důležitém detailu a film by se bez něj v klidu obešel. Trochu to tak narušuje jinak velmi čistý, až pedantsky přesný styl s jakým průmyslové kamery a logové záznamy posádky vypráví o letu i samotném průzkumu Europy.
V něm je přitom intenzivního napětí opravdu přehršel, a ne díky infarktovým lekačkám, ale díky pečlivě budované atmosféře klaustrofobie, strachu, a zvědavosti dalece překonávající pud sebezáchovy, chuti nakouknout dál, za další roh, popojít o další metr. A to jak postav ve filmu, tak i očí diváků sadisticky omezenými pevně umístěnými kamerami, což jen o to víc podněcuje napětí a vlastní fantasii. I zdánlivě neviné záběry ve vysloveně levně natočených scénách tak berou dech a přibíjí oči na obraz ještě silněji, než v epicky akčním Gravity a za to si autoři Europa Report zaslouží hodně velký potlesk.
I přesto že je příběh v podstatě dost přímočarý jsem se nemohl ubránit pocitu že chci víc, ještě déle na sebe nechat působit klaustrofobní chlad malé létající rakve uprostřed fascinujícího neznáma. Stanley Kubrick velice dobře věděl proč jeho Vesmírná odysea trvá hodinu a půl a proč nechá diváka utápět se v takřka nekonečných záběrech na líně se pohybující loď, i v dlouhých a zdánlivě banálních dialozích – alespoň trochu toho samého by Europa Report sama potřebovala. Dost možná by pak měla šanci na nesmrtelnost podobnou jako ona 2001, nebo minimálně aspoň jako Boyleovo Sunshine, ale hlavně by se pak rozhodně vymanila ze škatulky low-budget jednohubky na hranici sci-fi béčka. Takto se z té hranice nedostane úplně, ale opravdu jen kvůli skromnějším ambicím autorů, ne proto že by nebyla dost dobře natočená. Z daného příběhu, a při dané krátkosti, totiž doluje naprosté maximum.