Svět umírá strašlivou apokalypsou a zůstávají z něj už jen živořící zbytky lidstva, se životy naplněnými depresí a beznaději? Ale to přece nevadí! Však z pekla industriálního rozkladu a všudypřítomného strachu z vražedné nákazy můžete kdykoli utéct! Do krásného světa virtuální reality!
A co na tom, že ve světě skutečném i virtuálním není úplně všechno tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá…
Takový je svět Mondschein, který by se nejlépe dal charakterizovat jako „český Matrix podle Orwella“
Je to dílo jednoho z nejzajímavějších českých scénáristů, Ondřeje Štindla, což by se tedy mohlo zdát jako označení trochu přehnané, vzhledem k tomu že napsal scénáře zatím jen dva, a to loňské Místa a předtím Pouta (oba režíroval Radim Špaček) – ale právě Pouta jsou mezi dramaty tím nejlepším, co z lehce ohnívajících rukou českých filmařů vypadlo přinejmenším za posledních 25 let, takže v pořádku.
A právě i Mondschein vznikal v počátku jako další z jeho scénářů – ovšem z původně lehce nadhozených nápadů nabobtnal do podoby, která by pravděpodobně v českých podmínkách neměla naději na reálné natočení (protože v našich filmařských podmínkách se dávají stovky milionů jen idiotům jako Tomáš Krejčí, co už přes deset let za čtvrt miliardy „natáčí“ Poslední z Aporveru), takže se ji raději rozhodl přepracovat do podoby knihy.
Pravda nejsem si úplně jistý, jak dobrý to byl nápad, bez zkušeností s psaním opravdových knih – Štindl chrlí na stránky hromady nápadů, které sice v mnohém připomenou zahraniční vzory (už jsem zmiňoval Matrix a prakticky všechny slavné dystopie, v čele s 1948 a V jako Vendeta?), ale na české poměry jsou velmi unikátní – dobrý spisovatel to ale příliš není, scénáře mu jdou lépe.
Děj se mu totiž, veden detektivním příběhem, po počátečním nástřelu extrémně zajímavého světa a hlavní postavy brzy rozbíhá skrze mnoho zákrut a odboček do úplně jiných dimenzí, než by se z počátečního depresivního rozjímání zdálo, a všechno co se v knize děje tak působí značně plytce a zhuštěně… nu jako v tom filmovém scénáři. Ve filmu by to nevadilo, ten vypráví obrazem a jím budovanou atmosférou, na nichž pak staví divákova představivost, ale kniha může vyprávět jen slovem, a těch se tu poněkud nedostává – a přitom ty myšlenky v knize nastřelené jsou velmi zajímavé.
Ostatně, už jen hlavní kladná postava – je zde z jistého pohledu něco jako zaměstnanec koncentračního tábora, poskytující za plat vlády eutanazie všem, které živoření v postapokalyptické realitě už nebaví a nemají sílu jít dál. Doslova vládní damage controll – raději snadno a bezbolestně ty slabší kusy odklidit z cesty, než aby protestně skákali ze střech.
Problém ovšem nastane, když o své práci a světě kolem začne pochybovat on sám, a Ústředí navzdory se začne ptát na otázky, na které by se opravdu ptát neměl… a začne pátrat nejen po smyslu toho všeho, ale i minulosti, která k vytvoření celého společenského zřízení vedla.
A z kontroverzního vraha se tak stává hrdinou mnohem konzervativnějším, který je ovšem ve svém světě stále až do konce poněkud ztracený, a má kolem množství vedlejších postav, které jsou ve skutečnosti mnohem důležitější a zajímavější, než je on sám – a spolu s ním je poněkud ztracený i čtenář, protože sice následuje příběhovou linku docela jednoznačnou, ale v knize která je stylově poněkud nekonzistentní… a nutno uznat že stejně nekonzistentní by to bylo i jako film, lépe by příběh ve filmovém podání fungoval jako dvoudílná série, s každým dílem stylem odlišným, a přitom rozumně ukončeným. České inteligentnější Hunger Games chcete li.
A ani by nemuselo být na natočení přehnaně drahé, jen pár davových scén, s Prahou zastupující virtuální realitu (už tak je očividně vymyšlená podle jejího vzoru), a opuštěnými továrními komplexy a sídlišti s lesy kolem zastupujícími realitu normální. Takový film bych v českých kinech viděl opravdu hodně rád.