Nikdy bych nečekal, že ve sci-fi dramatu o přežití uslyším hrát ABBU. Ale holt když jste opuštěný astronaut uvízlý po nouzovém přerušení mise na Marsu a jediné co můžete poslouchat je sbírka disko hitů z osmdesátek, tak si nemůžete moc vybírat. Leda tak to vzdát a umřít.
Zní to jako fajn varianta, už kvůli té ABBĚ, umřít v klidu, hlady, žízní, udušením, mrazem, vyčerpáním, můžete si vybrat.
Problém je v tom, co mají všichni, kdo se dokáží dostat do vesmíru společné – mají obrovskou nechuť k tomu se vzdávat a snaží se najít řešení i v neřešitelné situaci. A tak začíná dvouhodinová jízda, ve které se nejbrilantnější vědecké uvažování snoubí s těmi nejpošahanějšími improvizacemi, že by i McGyver tiše zíral. Xyz v podání Matta Damona je totiž nejen odhodlaný na té posrané planetě neumřít, ale hlavně v sobě nezapře povahu nadšeného kluka, který šel do vesmíru, protože chce posouvat hranice možného, poznávat nepoznané, bojovat s nečekaným, a taky proto že být ve vesmíru je totálně awesome a můžete tam beztrestně dělat narážky na to že jste superhrdina. Chybí už jen to, aby začal mluvit tuberáckým chraplákem a obklopen tunami cool hi-tech hraček říkat „I am Batman“.
Damon tak cílevědomě bojuje s osudem a nevzdává se přitom sebeironického úšklebku a popkulturních narážek, humorem se bráníce zoufalství. No sympaťák každým coulem (a takoví prostě do vesmíru létají, jako třeba Sam xyz). Není to herectví za jakého by se rozdávali oscaři (i když fyzická proměna z namakanéhou bouchače ve vyzáblou vyhladovělou kostru je impresivní… až mám podezření že jde o cgi trik), ale je to herectví které naprosto bez problémů dokáže utáhnout dvouhodinovou one-man-show. Tou ale Marťan ani tak docela není, na Marsu sice s osamoceným Mattem strávíme hodně času, obzvlášť když je počáteční úprk z planety poněkud uspěchaný (funguje relativně dobře, ale nedivil bych se kdyby tady něco přidal Directors Cut), ale časté jsou prostřihy na dění na Zemi i na vesmírnou loď se zbytkem astronautů, kde ho všichni svorně pohřbili a oplakali – a následně po tom, co jim Matt dá vychytaným způsobem vědět, že ještě žije, začínají odhodlaně chystat improvizovanou záchranou operaci.
Improvizace a nezlomné odhodlání, to jsou přitom vyloženě leitmotivy táhnoucí se celým filmem, čišící z každé scény – nepůsobí to přitom ale jako odhodlání vynucené brutálně intenzivní dramatičností a vycházející ze zoufalství. Naopak. Režisér Ridley Scott totiž i přes dusivé téma vybízející ke zkoumání těch nejhorších hlubin lidské psýchy natočil film jako… odlehčené feel good movie, které diváka místo rozdupání na miliardu malých kousíčků, naladí veskrze pozitivně a neskutečným způsobem namotivuje.
Protože bez ohledu na to že shit happens, show must go on, a inteligentní člověk si může poradit rozumně v jakékoli situaci – toto mimochodem ukazuje jak strašlivě je Ridley Scott závislý na dobře napsaném scénáři. Jeho režijní schopnosti jsou naprosto nezpochybnitelné a v Marťanovi obzvlášť je radost to sledovat, ale z jeho filmografie je jasné, že on stejně tak dokáže s klidem točit i sebevětší blbosti. Postavy špičkových vědců tady jsou tak pravým opakem „špičkových vědců“ (uvozovky o velikosti pyramid v Gize) z Promethea, kteří se spíše než inteligentně chovali jako retardovaní puberťáci.
A platí to ostatně i o ostatních aspektech příběhu, kdy tu sevřené vyprávění soustředěné kolem jediné postavy a cílevědomě gradující do finále, kontrastuje s roztříštěným příběhem Robina Hooda, (jinak povedeného) Labyrintu lží, či vlastně většiny jeho filmů posledních let.
Marťan je tak jeho zdaleka nejlepším dílem od Black Hawk Down a to už je skoro předlouhých 15 let.
Konečně se tak vrací ve svém filmografii na úroveň, na které ho chceme vidět. Byť dějiny kinematografie Marťanem nepřepíše tak, jako to zvládl s tím BHD, Vetřelcem, či Blade Runnerem – takový pocit jsem z letošních filmů měl jen u Mad Maxe – pořád je to zatraceně skvělý kus filmařiny, ke kterému se navíc dá s velkou chutí často vracet.
A ze série podzimních sci-fi velkofilmů posledních let, čítajících ještě Interstellar, Gravity a Cloud Atlas, je filmem zdaleka nejlepším.
9/10