Zklamání, tvé jméno je Damon Lindelof!
Scénáristický Hitler, který bývá zásadně vždy podepsán jako spoluautor/přepisovatel pod díly, jež pak v kinech dokáží natěšit parádním rozehráním zajímavé zápletky, aby vzápětí přiznaly barvu, že jejich pisatelé netuší o čem vlastně píší, a že vyvrcholení příběhu je pro ně jen nepříjemná povinnost, které je nutné se zbavit jakkoli je to jen možné. Jeho jméno v titulcích tak přináší náhle prozření nad nesmírným zmatením diváka Tomorrowlandu nad tím, jak se ten do dvou třetin tak výborně rozjetý příběh povedlo tak prapodivně stočit do škarpy nesmyslů a zkratek.
Vtěrka Lindeloff to předvedl už s J.J. Abramsem v Lostu, s Ridley Scottem v Prometheovi, s Marcem Forsterem ve World War Z, a teď s Bradem Birdem v Tomorrowland. Bird, to odrodilé dítě Pixaru, které už ve fantastickém animáku Úžasňákovi dokázalo, že kvalitami přerůstá svou domovskou stáj o několik koňských délek, a už před pár lety zběhlo od animáků k dospělejšímu žánru hraných filmů – s výborným čtvrtým dílem série Mission Impossible.
Teď pod patronací Disneyho impéria zkouší předvést trochu vyšší level imaginace a vyrazil do kin, a teď už i na DVD, s velkofilmem plným futuretro estetiky se steampunkovými nádechy, úžasných vynálezů, a hlavně upřímného nadšení nad nezlomností a optimismem snílků, vytvářejících vlastní představivostí a pílí lepší a kouzelnější světy. Filmař sobě, chtělo by se říct.
Velkofilm o dětských hrdinech schopných tváří tvář světu budoucnosti obstát mnohem lépe, než zkostnatělí dospěláci kolem, tedy film přesně takový, jaké před dvaceti lety na svém vrcholu tvořil Stephen Spielberg. A v kinosálech další E.T. – mimozemšťan či nový Jurský Park vážně už bolestivě chyběl.
Sic, jak už bylo řečeno v úvodu, takto skvěle vypadá jen začátek – pro vědu nadšená teenagerka prolíná své vyprávění s příběhem o generaci staršího, leč podobně nadšeného kluka, a na pozvání od tajemné slečny nakukují dvířky do futuristické Narnie, do utopistického světa Tomorrowlandu, který po vzoru videoherního Bioshocku má sdružovat ty nejlepší výkvěty lidstva a dávat jim přesně to zázemí, které potřebují, aby pozvedli lidstvo k výšinám.
Že je něco shnilého ve státě Dánském je nabíledni, a kdo bude mít nakonec na triku jeho nápravu se dovtípí i nedovtipnější – ovšem co přesně, proč, a také jak se vůbec do světa za zrcadlem dostat už není tak snadné, ani na postupné odhalení hlavními hrdiny, ani, bohužel, v závěru i na pochopení samotným divákem. Tím méně aby ho uspěchané finále dokázalo plně uspokojit – očekávání nabuzená v průběhu filmu na ten úžasný svět „tam“, kam hrdinové hledají cestu, jsou příliš velká na tu zkratku, kterou se vše nakonec odbyde.
Nicméně i tak se na to kouká většinu času v zásadě velmi příjemně, srovnání s těmi nejlepšími Spielbergovkoami není ani zdaleka od věci – Brad Bird na to minimálně jako režisér zkrátka má, okouzlující výprava není skoupá na wow efekt, a hlavní herecké duo je tak typově přesné a sympatické, že je až líto je na konci filmu opouštět. Ne jako v novém čtvrtém Jurském Parku, kde budete rádi, že ti otravní malí sráči konečně slezli z plátna, ehm.
7/10