Býval dobrým policistou, ale spáchal ten největší hřích: najednou mu proti vlastní vůli narostlo svědomí. A tak po něm jdou bývalí kolegové, žena ho vyhodila z domu a vůbec všechno jde najednou do sraček.
Svědomí je holt svině. To se vám tak najednou stane – spokojeně si zabíjíte lidi, máte z toho hromady peněz, ty nejšťavnatější kusy si skoro až do ložnice dovézt necháte a ještě se jim při tom v klidu můžete vysmát jací jsou lůzři… a pak bác, přijdete na to že by mohl někdo chtít takhle ukrutně ublížit i vám a jste z toho psychicky úplně v háji. Ne že by se vás mohl někdo třeba jen dotknout, vždyť jste největší badass ve známém vesmíru, co sám sobě udělá transplantaci srdce třeba i pilníkem na nehty, ale dojdou vám nečekané souvislosti: jako třeba že jsou to taky lidi, že mají ženy, děti a domácí mazlíčky, že s nimi chodíte pravidelně na kafe a že je to možná dokonce i trochu bolí… a už nedokážete škubnout vazem dokonce ani dítěti, takže perspektivní kariéra se zajištěným firemním postupem je v háji.
A přesně tohle se stalo Remymu, nejlepšímu exekutorovi transplantovaných orgánů jakého firma zaměstnávala. Při pracovní nehodě přišel o srdce a dostal místo něj nové – nerezové a plné lásky k bližnímu svému. To ovšem naštvalo jeho šéfa, jeho ženu i jeho nejlepšího kamaráda a tak mu všichni najednou začali jít po krku…. čímž se samozřejmě zařadili na seznam ohrožených druhů, neb dráždit hada bosou nohou nikdy nebýval úplně dobrý nápad.
Systém se postavil proti svému oddanému zastánci a tak se tento rozhodne ho svrhnout… přidejte si k tomu disotopický svět budoucí ameriky, lehce špinavý vizuál a hyperbolické tematizování problémů dnešního světa… a máte z toho jasnou béčkovou variaci na Minority Report.
Jenže i když můžou být akční béčka blbá jak štoudlev, svět ve kterém se odehrávají může být ujetý a nelogický a hlavní postavy v nich úplně retardované a odporné, stejně nesmí zklamat v několika hlavních věcech – měly by být úchylné (splněno, víceméně, viděl jsem lepší), brutální (splněno, s přehledem) a hlavně zábavné (a v tom se Repo Men zrovna dvakrát nepřetrhne). Takže ve výsledku Repo Men svým nabroušeným nožíkem víceméně jen hladí po povrchu, sotva pár krůbějí krve ukápne, místo toho aby se zaryl pořádně hluboko až do morku kostí a donutil divácké oběti řvát a svíjet se v křečích. Drzá cyničnost a krvavá jatka mě jako správného uchyláka a psychopata těší, ale stejně se neubráním pocitu že nebýt těchto v dnešní době tak raritních „bonusů“, tak je to jen pitomá nuda.