TRON: Legacy – recenze

tron_20x60_full_wave6_v2

Těžko kdo mohl před třiceti lety tušit jaký filmový svět Tron předznamenává – život v počítači ve filmu ne pro pár divných geeků a filosofujících futuristů, ale v Disneyovce pro masy, film s triky vyrobenými ne pomocí hrátek s kamerou a miniaturami, leč kompletně na počítači… to byla ve své době hrůzná opovážlivost kterou měli diváci problém zaplatit a odborníci rovnou odmítali (například Tron ani nedostal oscara za vizuální efekty, neb používání počítačů při jejich tvorbě bylo považováno za „podvádění“).

91235A přece, svět se změnil, co bylo dříve originálním, je dnes rutinou…. změnil se i Tron? Počítačové světy už nikoho příliš neohromí, množství CGI triků odzívá i desetileté dítě, sice přibyl další rozměr ale postAvatarovská 3D horečka už také skončila, ubita k smrti vyšším vstupným za mizerné filmy s jeho mizernou implementací. Tron je tedy navzdory všemu na první pohled stále stejný, jakoby se nesnažil navázat a posunout původní látku někam dál – není tedy pokračováním (ač příběhem se tak tváří), ale spíše remakem, přibližujícím původní látku dnešnímu publiku – vnitřně zjednodušený, stavějící na archeotypálních zápletkách a poplatný dnešní době, tedy v podobě která je víc cool než cheesy. Místo zvláštního experimentu se tak přesunuje na pole nejmainstreamovějších blockbusterů.
Ale je to špatně?
Blockbustery jsou od toho aby pobavily své publikum – jednoduše, instantně, bezbolestně, podbízejíce se všem bez rozdílu věku, rasy, pohlaví či inteligence. A dosahují toho právě přes vizuální laskominy v podobě převelice drahých triků, mindblowing explozí akčních scén s ohlušujícím hudebním podkresem a dynamickou dramaturgií scén s ničím neskrývanou snahou dostat diváka do stavu ohromení a pobavení, ve kterém nebude svou mysl zatěžovat zkoumáním prostoduchosti zápletky či lacinosti s jakou toto všechno působí na jeho první signální.
A každý kdo není úplně dementní a snobský pseudointelektuál musí uznat, že užít si něco podobného je občas prostě fajn… a Tron: Legacy je v tomto světle jednoznačně nejlepším blockbusterem roku.
Není třeba aby byl chytřejší než Inception, ani originálnější než Scott Pilgrim, ani citlivější než Černá Labuť, nebo snad napínavější než Muž ve stínu. Jako správnému blockbusteru u něj stačí že je zábavný, audiovizuálně ohromující a přitom ne příliš urážející vším ostatním – a to splňuje dokonale.

itunes-trailers-gallery-olivia_wilde_in_tron_legacy_jpg_9-28-2010_720Zábavnosti je podřízeno vše, od zkratkovitosti představování počítačového světa (k čemu vysvětlovat už vysvětlené, dnes, deset let po Matrixu), přes jednoduchost zápletky (také v jednotlivých částech mnohokrát viděné, až archeotypální), až po přímočarost vyprávění s doplňujícími flashbacky.
Stačí vědět že ten je nezkušený mladý hrdina, ten jeho starý a moudrý otec vracející se z vyhnanství a tamten zase zlý diktátor toužící po moci. Základ příběhu jímž se bavili už naši prarodiče… a jímž se nepochybně budou bavit i naše pravnoučata (pokud je nesežerou radioaktivní mutanti). Garrett Hedlund v roli syna pak může jakkoli vypadat jako jalové tele které netuší co se kolem něj děje, ale do příběhu a prostředí jako takový zapadá – on ostatně ani nemá být uvědomnělým hybatelem děje, je jen posledním a nejdůležitějším dílkem narušujícím rovnováhu existujícího světa, který se pak rychle a nevyhnutelně mění což vede příběh až k finálnímu kataklyzmatu. Role charismatického tahouna filmu mnohem víc připadá jeho otci… a Jeff Bridges dokáže mít charisma na rozdávání, přičemž se ale kdykoli je třeba dokáže s nadsázkou shodit do role lehce potrhlého staříka – je přesně v tom středu mezi smrtelně vážnou seriózností a cílenou sebeparodií jaký vyžadují pravidla takto odpočinkových podívaných.

Odpočinkový ale rozhodně není hudební doprovod celého filmu – ultimátní Daft Punk tu vyrábí vskutku uširvoucí hustopeklo a dokáží dostat do zběsilého tance i mozky v lebkách diváků nehybně zaražených do sedaček. Pravděpodobně ještě v žádném blockbusteru nebyla složka „audio“ tak brutálně důležitá jako zde – bez Daft Punk by Tron nebyl ničím (naopak Daft Punk bez Trona fungují velice velmi, byť mě jejich ostatní alba moc nebaví).
No dobře, možná to není úplně přesné – nebyl by „skoro“ ničím, neb zapomenout na nádherně vytvořené prostředí počítačového světa, kombinující neony originálů s cool temnotou Matrixu, tak trochu nejde. A skvěle v něm vypadá i akce, natočená tak akorát přehledně a bez zběsilé dynamičnosti aby se na ni dalo dívat ve 3D, jehož možnosti Tron: Legacy na rozdíl od většiny ostatních filmů využívá velice dobře.
Oči a uši se tedy budou bavit maximálně – a o to tu jde především, a na ničem jiném už víceméně nezáleží.

tron_legacy_by_seb29270-d43fngvDokonce ani na tom že výše zmíněné zjednodušování se dotklo i toho co pro původní Tron bylo ve své podstatě definující – komplexní abstrakce spojení reálného světa s tím počítačovým. Tron ideově vycházel ze sci-fi žánru a snažil se působit v rámci možností „realisticky“, včetně vysvětlování všech základních technických aspektů fikčního světa a také povahou netriviálních myšlenek za existencí tohoto světa stojících, navzdory tomu že pak byl méně stravitelný pro mainstream – a tím se logicky stavěl do řad cyberpunku.
Zato Tron: Legacy je v základu vlastně fantasy – vychází z reálného světa, ale existenci a pravidla toho nadreálného už bere maximálně zjednodušeně, bez zkoumání toho proč tato pravidla fungují a nebo jak vlastně. Stačí když skrze nějakou postavu či událost oznámí že existují a dále je nezkoumá, nevysvětluje skrze pravidla světa reálného. A to právě proto aby nezatěžoval diváka zbytečným přemýšlením a zkoumáním příčin a následků – věci se dějí, protože se dějí.
Toto všechno dává překvapivý a nečekaný výsledek – Tron: Legacy už není dílem cyberpunkovým tak jako jeho předchůdce.

Sice se odehrává ve světě počítačů, ale chybí mu všechny ostatní základní prvky na kterých cyberpunk stojí – není dílem inovativním a jdoucím proti proudu, ale právě naopak, snaží se být přístupným širokým masám co nejvíc je to možné a přesně podle dnešních pravidel.
… a tak Tron: Legacy definuje svůj vlastní, zcela nový žánr – Tron: Legacy není cyberpunk, Tron: Legacy je cyberpop.
Jednoduchý, zábavný a smysly okouzlující jak nejvíc je to jen možné.

8/10

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>